Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Vědomé tvoření duše

Vědomé tvoření duše

Zní to příliš vznešeně? Asi ano, ale vznešenost v názvu nehledejme. Přenesme se do dětství, kdy jsme byli bezprostřední, hraví a radostní. Prostí a přirození. Tam je naše esence, náš zdroj. Odtud tvoříme, ať jsme v jakémkoli věku. A vůbec si nemusíme být vědomi, že jsme vědomými. 

roduslava_vedome tvoreni duse_4

Jak tvořili naši předkové? Ženy, z jejichž rukou pocházely nádherné výšivky plné nezaměnitelné symboliky, barev, ornamentů, tvarů a materiálů? Matky, jejichž něžná, avšak často životem zkoušená empatie a pochopení, byla zdánlivě nevyčerpatelná a všeobjímající? Muži, kteří dokázali ze dřeva, kovu či kamene vytesat, ukout či opracovat výrobky denní potřeby, předměty na pole, do chléva, do stájí? Předměty, bez nichž se žádný hospodář neobešel, nemohl zasít a sklidit, postarat se o domácí zvířata stejně jako o svoji rodinu.

Ti všichni měli ještě v sobě to nádherné splynutí a plynutí, napojení a dokázali jej využít v běžném životě. Byli vedeni a dokázali se nechat vést. A bylo to vidět, bylo to cítit. Proč bychom se jinak dnes tolik pídili po originálních a původních materiálech, výrobcích, předmětech? Proč bychom pečlivě ochraňovali malovaný džbán po babičce, dotýkaný hrnek po dědovi a jen opravdu při zvláštních příležitostech prostírali vyšívaný ubrus, který pamatuje tolik generací a stále je k světu, příjemně opraný, ale s láskou opečovaný.

Cítíme v těch  věcech snad něco neobvyklého? Něco co je nám nějak blízké a přesto nevíme, jak na to, jak to pojmenovat, zařadit? Vábí nás jemná citlivost a známá jistota? Proč je nám s těmi předměty dobře, cítíme se v bezpečí a máme chuť zkusit něco podobného?

Je to prosté, jednodušší, než bychom čekali. To jen my si dnes vše komplikujeme, nálepkujeme, kvalifikujeme a hodnotíme. To je lepší, to je horší, to ještě ano a tohle už ne. Naši předkové si nemohli něco podobného dovolit. Byli spontánní, tvořiví, přirození a praktičtí. Museli být, jinak by se neuživili a nepřežili. Mnohé si idealizujeme a komplikujeme. Hledáme složitá  pojmenování a vznešené názvy.roduslava_vedome tvoreni duse_6

Vědomé tvoření duše. I tak se to dá říct. Tvorba ze srdce. Tvoření nikoli dělání. Možná tady hledejme tu jinakost. Plynutí a ne složité konstrukce, krkolomné plánování a dohánění termínů na úkor vlastní spokojenosti a radosti. Méně je více, říká staré přísloví. Nestojí snad za povšimnutí? Za vyzkoušení?

Duše, naše srdce, naše vědomí či zdroj, nechť si laskavý čtenář dosadí termín jemu nejmilejší, nepotřebuje předem plánovat, stresovat se nestíháním termínů a bát se neúspěchu. Kdyby tomu tak bylo, netěšili bychom se dnes ani památečným vyšívaným ubrusem, ani by nás nebavilo uchovávat hrnek či džbán po prarodičích. Stačí, když spolu s rozumem sladíme promlouvání našeho srdce s našimi potřebami a vnějšími okolnostmi dnešní doby a pravděpodobně se budeme divit, jak se najednou vše samo začne dít a odvíjet v duchu synchronicity, která je vždy připravena po našem boku.

Možná si z počátku řekneme, že dnes na „to“ není doba. Dřív, to bylo jinak, měli to jinak. A na copak vlastně není doba? A co měli ti naši předkové jinak? Lze to vůbec srovnávat? Z určité úrovně jistě ano, chceme-li. Vnímat sám sebe, vlastní potřeby a s tím přirozeně vnímat potřeby své rodiny a svých nejbližších, to je základ spokojeného žití v každé době.

Proto jsme tolik přitahováni tradičními řemesly, jejich výtvory a výrobky. Cítíme v nich nejen originalitu, původnost, ale i vnitřní náboj, který v nich jejich tvůrci zanechali. Každý z nás jej v sobě máme i dnes, v „té“ dnešní době. I dnes můžeme každý den, každou hodinu vnímat sami sebe a vyjádřit své potřeby tvořením ze srdce.

Jak je to možné, když je třeba chodit do zaměstnání, stíhat tolik věcí, na to přeci není čas, slyším vaše námitky. Není snad právě tohle náš omyl? To, co nás odděluje nejen od našich předků, ale od nás samotných? Je naše touha být sami sebou snad hřích? Je to něco mimo nás, na co bychom si měli dělat čas? Máme snad být ve svém srdci jen někdy? Až bude volno, lépe, klidněji? To bychom se načekali!roduslava_vedome tvoreni duse_3

Pusťme se do toho hned, neotálejme. Nenechme si z vnějšku namluvit, že je to hloupost, přepych nebo zbytečnost. Nečekejme na zvláštní příležitost, prostřeme ten památečný vyšívaný ubrus nebo si v tom malovaném hrnku dejme čaj. Vnímejme se třeba zrovna cestou do práce, i když se nám tam nechce a zrovna dvakrát nás nebaví. Dejme sami sobě pozornost v plném metru či autobusu. Zkusme se přeladit z všeobecného chvatu, negace, hudrání a věčného rozumování na vlastní vlnu, která už dlouho zve k sobě na návštěvu. Stačí se jen zaposlouchat a její volání nás nemine.

A pak si třeba zpočátku jen letmo všimneme, že je nám lépe. Klidněji, vlídněji. Sami  k sobě jsme vlídnější, milejší a chápající. Chápeme i svůj chvat, vlastní stěžování, nespokojenost. A letmé okamžiky mají jedinečnou vlastnost. Dokáží se řetězit, navlékají se jako korálky. Umí nás dovést bezpečně k vlastnímu srdci. To se potom už nespleteme. Jsme vedeni tam, kde jsme byli bezprostřední, hraví a radostní. Ano, tam, odkud vznikaly ty milované výtvory tradičních řemesel, které stále máme rádi, protože i v nich cítíme kousek sebe. Právě ten kousek, co nás vřele spojuje s minulostí, s námi samými.

Autorka: Romana Junková

dekor

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.