Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Příklady táhnou

PŘÍKLADY TÁHNOU

Aneb přirozená autorita nade vše.

V dřívějších dobách, možná ani ne tak dávno minulých, byla v rodině výchova dětí založena na přirozené autoritě a na vlastním příkladu. Od útlého dětství rodiče a často i prarodiče žijící ve společné domácnosti jedině svou vlastní inspirací, přirozeným životním stylem, zasévali v dětech semínko pro hierarchii potřeb, pro systém a zodpovědnost. Od raného malička úměrně ke svým možnostem a schopnostem dostávaly děti šanci podílet se na chodu hospodářství nebo domácnosti.

Společně si tak celá rodina vytvářela základní pouto k zajištění vlastních potřeb, dohromady si budovali základy svého bytí. Prvotně samozřejmě na nezbytné materiální rovině, ale současně s tím vznikaly velmi zásadní vazby, zvyky a návyky také v rovině emocí a vnitřních vztahů.

Děti dostávaly šanci poznat, že se „samo“ nic nevytvoří, a pro to, aby si mohly sednout k prostřenému stolu, je potřeba postupně mnohé udělat. Nebyla tehdy ani jiná možnost, než brát i ty nejmenší děti sebou na pole, do lesa nebo je nechávat při jejich hrách na dvorku, který byl středem veškerého pracovního dění. Vstřebávaly atmosféru pracovitosti a pravidel základního nezbytného systému fungujícího na svébytném principu, který nesl sám život a jeho podstata v tehdejších podmínkách.

roduslava_rodina_2Rjpg

Všechny poznatky se jim dostávaly pod kůži osobním poznáním, vlastním prožitkem. Dle svých možností dokázaly tu něco přidržet, přinést. Formou hry a nenásilného vedení postupně ochutnávaly užitečnost svého konání a cenné uspokojení z vlastního přispění. Z denního rytmu jim bylo zřejmé, že je zapotřebí nejprve obstarat vše, co zajistilo obživu pro celou rodinu. Teprve potom byl čas na to, co není nezbytné, co třeba tolik nespěchá a může přinést i potřebné uvolnění, oddech i zábavu.

Byly to časy, kdy práce bylo dost a každá ruka byla potřeba. Slovo hospodáře bylo svaté a za jeho přímostí a rozhodnutím byla velká zodpovědnost. A také moudrost a vědění. Podobnou  moudrost spojenou s laskavostí a hlubokým mateřským citem bychom našli u žen, které stály těmto silným mužům po boku. To vše dohromady vytvářelo dokonalé podmínky pro vnímavou dětskou intuici a pomáhalo jejich dcerám a synům otevřeně přijímat  nejen vnitřní bohatství, které dostávali do vínku, ale také jisté hranice, jež vymezovaly formování charakteru příštích otců a matek rodu.

V dětských letech, ale i v období dospívání zkrátka bylo každému zřejmé, „zač je toho loket!“ Loket je stará délková míra, která určuje, kolik stojí „loket“ tkaniny. V jasné metafoře bylo na první pohled patrné, kolik kdo „zaplatí“ za svoji nepozornost, lajdáctví, chybu. Nebylo třeba příliš teorie, a dopadla-li tvrdá hospodářova ruka či jeho hněv na potomka, věděl, že se tak neděje nadarmo. V realitě aktuálního prožívání se to patrně nezdálo tak přímočaře průzračné, ale v běhu času zdánlivé dětské křivdy měly šanci dojít k správnému pochopení.

Dnes máme tendence vidět ten fungující, původní prastarý systém jako zastaralý, nefunkční, omezující. Hledáme nové metody, domníváme se, že pro dnešní dobu je třeba používat pokrokovější a modernější způsoby výchovy a soužití v rodině. Je samozřejmé, že se změnou ve společnosti a  dalším vývojem voláme po takových možnostech, o kterých si myslíme, že jsou pro nás a naše děti nejlepší. Je to přirozené a je to v pořádku. Otázkou zůstává, jak dalece se při tom našem upřímném přání vzdalujeme „selskému rozumu“ a vlastně sami sobě. Jak moc se přikláníme ke všeobecnému trendu založeném na výkonu a uspokojení hlavně materiálních potřeb. Kolik našeho času opravdu věnujeme svým dětem a v jaké kvalitě?

Je mi smutno, když vídám maminky, které neumí utišit své malé dítě a zvládnou to jedině tak, že se v jeho drobné dlani ocitne jejich mobil. Už to, s jakou samozřejmostí to mrně dokáže ovládnout ten přístroj, svědčí o tom, že je někde chyba. Fenomén mobilu a sociálních sítí pozoruji i tehdy, když znuděná malá školačka pozoruje ve vlaku maminku, na jejímž displeji nezdvořile vnímám zaujatou diskuzi na facebooku. Dovolil by moudrý hospodář či jeho láskyplná manželka svému potomku, aby si si neomaleně křikem a vztekáním vynucoval svá přání? Bylo by tehdy možné, aby děti neznaly a nectily základní řád, pravidla, své meze a hranice?

Domnívám se, že právě odvěká potřeba určité míry ukotvenosti, zázemí a v neposlední řadě vnitřní jistota bezpečí pokládá základní stavební kameny každému dítěti pro jeho další uspokojivý vývoj. V mobilu, v počítači a dnes v tak populárním rušením jakýchkoli praktických mantinelů ve výchově našich dětí se bezpečí hledá složitě.

Jsem si vědoma, že dnešní doba klade vysoké nároky především na rodiče. Není to však jen o úhlu pohledu? Která doba nevyžadovala, aby se rodiče musely postarat o své děti a o veškeré potřeby pro všechny? Snad by stačilo zamyslet se nad kvalitou času stráveného s našimi dětmi. I celkem drobné chvíle, kdy se jim dokážeme plně, intenzivně a opravdově věnovat jsou rozhodně cennější než plytké minuty či hodiny, množstvím snad delší, ale rozhodně méně hodnotnější svým prožitkem a intenzitou.

roduslava_rodina_1R

Každý z nás má  na výběr, kterou cestu pro sebe, svoji rodinu a své děti zvolí. A mne těší, že nejen kolem sebe, ale i na výše zmíněných sociálních sítích, v médiích, hlavně těch lokálních, na komunitní úrovni vidím, že zase jednou a právě v jedné z nejdůležitějších oblastí našich životů, dáváme našim moudrým předkům za pravdu. Že dokážeme skloubit to, co fungovalo v souladu s naší podstatou s tím, co je potřeba žít dnes.

A tak s radostí poslouchám čtení z pohádkových knížek při svých častých cestách vlakem, těší mě vidět nesterilní děti na pískovišti, plně zabrané do budování možná právě těch nejdůležitějších staveb jejich života a  přidala bych se k nim, když brouzdají kalužemi.  Tleskám maminkám, které vlídně, leč nekompromisně odkáží svého potomka do patřičných mezí bez jeho následného křiku a negativních reakcí.  A je-li chuť zmrzliny mnohem důležitější než její stopa na tričku, pak je vše v pořádku.

Vím, že děti, které mohou podobným způsobem prožívat své dětství, bezpochyby dokáží postupně poznávat a přijímat takový systém hodnot a zodpovědnosti, který bude pro jejich příští vývoj a život důležitý a správný. Vychází totiž z pradávných pravidel, na která jsme bohužel v průběhu času a stále rostoucího blahobytu již zapomněli.

Autorka: Romana Junková

dekor