Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Jak se žije v čase změn

Jak se žije v čase změn?

Řekla bych, jak komu. Určitě to v dnešních dnech není jednoduché. Jenže už nějakou dobu se v té situaci pohybujeme a máme tak možnost zúročit dosavadní postřehy, pocity a informace. A přidat k nim své vlastní zkušenosti, individuální nastavení a vnímání světa. A potom nám jasně vychází ono již řečené: jak komu.

Máme na výběr. Ostatně jako vždy, jako už tolikrát a stejně tak jako mnohokrát si vybírat ještě budeme. Myslím, že mezi našimi čtenáři bychom pravděpodobně už našli málo těch, kteří si stále ještě libují v roli oběti. Kteří jsou ukřivdění a plýtvají svoji energii převážně na to, aby našli toho, na kterého ukážou prstem: Ty, ty za to můžeš. Za mé trable, problémy a současnou situaci......! K čemu jim to je, co to vyřeší a kam je to dovede, dokážeme celkem přesně odhadnout. Chápu je, soucítím s nimi a nechávám jim jejich cestu, která i je dovede tam, kde potřebují být. Takovým lidem se žije nyní o poznání složitěji.

Nikdo to nemá dnes jednoduché, tedy ani ti z nás, kteří vnímají dnešní dění z výrazně jiného úhlu pohledu. Jsme někde a nějak, kde jsme ještě nebyli. Byli jsme hozeni do prostředí, které se na první kouknutí jeví jako zmatečné, nepřátelské. Bez řádu, bez zažitých zvyklostí, bez vlastního ověřeného a spolehlivého každodenního rituálu. Bez nadsázky si troufám říct, že se můžeme cítit vykořenění. A to ještě ke všemu nejen ve hmotě, materiálně, ale neméně také na duchu. Někdo více, někdo méně, přirozeně. Prostě a obyčejně si přiznejme, že můžeme mít strach či obavy. Aby ne. Ty nepopulární emoce jsou s námi stále a nyní mají tolik potenciálního prostoru a možností, aby o sobě daly vědět. Často velmi hrubě a neurvale. Nechme jim, co jejich je. Přece víme, že když se ukáží a zjistí, že u nás nenajdou odezvu, ba ani kousek pozornosti, půjdou zas o dům dál.

Co tedy s tím? Jak na to, abychom se  i v nejistotě mohli cítit dobře? A  lze to vůbec? roduslava_mame k sobe dalR1

Ano, lze. A je to celkem prosté. Nechme věci, ať se dějí a věřme, že vše dobře dopadne. Není to klišé? Nejsou to jen plané řeči, těšínská jablíčka? Klíčem k odpovědi je víra. A taková drobnost: co to znamená, že „ vše dobře dopadne“ ?

Jednoduše. Vzdáme se vlastní představy o výsledku. Je to ta nejčastější chyba, která se nám ještě stále může stát. Představujeme si, co je pro nás „to dobře“. A když to nevyjde, jsme smutní a zklamaní. A jakpak my, naše hlava a naše představy vědí, co je pro nás to nejlepší? Jsem si jista, že už tušíte, kam mířím. Ano i v tomto případě a v této situaci je to o tom, že zkrátka necháme Vesmír, Osud, Nejvyšší Princip konat tak, jak uzná za vhodné. 

A pak to přijde: to nejlepší ! Postupně, po kouskách, po částech. Už se to totiž děje. Právě se pro nás děje to nejlepší. A rovnou na všech úrovních. Hmotné i duševní. Je to trochu moc najednou, že? Ano, je. Nechme to tak. Nejsme žádní nováčci a máme každý z nás v sobě dost potenciálu, abychom poznali, jak se zorientovat na cestě v současném labyrintu. Jak si uvědomit, že zase dostáváme šanci k dalšímu poznání a uvědomění. I když to bolí. Tak už to chodí, i tohle už známe. 

Pusťme si, prosím, k sobě, do svého prostoru jen to, co si opravdu přejeme. Namíchejme si pro obraz svého života vlastní barvy. Nedovolme, aby nám někdo cizí vnucoval svoji paletu. Je jiná, platná pro druhého, nechme mu ji. Jinak voní, má jinou energii, nese cizí poselství. Máme každý z nás to svoje, jedinečné, ryzí a neopakovatelné. To je to cenné a neobvyklé, co nás odlišuje od ostatních. A dovolíme-li, také spojuje. Ale jen tehdy, opřeme-li se zprvu o svoji vlastní sílu

A máme ještě jeden nádherný nástroj, pověstné světýlko na cestě. Vděčnost. Máme teď velkou šanci, uvědomit si, za CO můžeme být vděční. Věřte, je toho opravdu hodně. Na první kouknutí nemusí být vyjádření vděčnosti tak jednoduché a přímočaré. Dejme si chvilku sami se sebou, spočiňme a třeba se ptejme. Jsem si jistá, že odpovědi přijdou. Vždy je možnost, najít důvod, za co být vděčný. Zjistíme, že to bývají i obyčejné věci, které vnímáme jako samozřejmé. A jsou opravdu samozřejmé? Jak se jeví dnes, v dnešní situaci, v současném nastavení? Tady hledejme zdroj a možnost, jak se cítit v těchto dnech co nejlépe.

Jak se žije v nejistotě? 

Našli jste si svoji odpověď? Přála bych si, aby ano. Nemusí to být hned, dejme si čas. Netlačme na sebe a buďme sami k sobě laskaví. Existenční otázky nejsou jednoduché, naše vztahy teď dostávají zabrat a zdraví je pod tlakem neobyčejnosti dnešních dnů.  

Jenže je také jaro. Svítí slunce a příroda voní. Probouzí se a nabízí svoji náruč. Pojďme ji využít. Nic to nestojí, jen čas, chuť a odhodlání. Procházka, spočinutí v trávě, vůně lesa. Zpěv ptáků, pupeny na stromech, květy jarních bylin. Cítíte, vidíte a vnímáte? Příroda si žije vlastním životem, jde vlastním tempem. Bez ohledu na to, co se kolem děje. Učme se od ní přirozenosti, klidu a míru. Inspirujme se odhodlanou jarní energií, která žene život vzhůru s neochvějnou podporou Matky Země. Poprosme ji o podporu, bude ráda. Je tu pro nás a my jsme na ni zapomněli. Čeká na nás a udělá jí radost nás podpořit a vést. 

Autorka: Romana Junková

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.