Naši předkové a příroda
NAŠI PŘEDKOVÉ VE SPOJENÍ S PŘÍRODOU
Naši předkové byli bytostně spjati s přírodou. Byli její nedílnou součástí a společně tvořili neodmyslitelný celek. Z této jednoty se rodili, do ní se v čase své smrti vraceli. Jejich vztah k tomu jedinečnému Zdroji byl na jednu stranu velmi praktický, z jiného úhlu pohledu jej můžeme vnímat jako posvátný. A příroda na tento jejich postoj slyšela a odpovídala. Dávala jim své dary a oni je s respektem a s úctou přijímali a vděčně využívali. S pokorou respektovali její rytmus a přirozeně se mu podřizovali. Nejen to. On jim byl rádcem, vedl je v jejich aktivitách i odpočinku. Vše mělo své místo, smysl a čas.
Naši předkové žili prostě, přirozeně a jednoduše. V kontrastu dnešní doby si této jejich životní filozofie můžeme všimnout třeba u původní české stravy. To, co oni jedli běžně, my dnes objevujeme jako něco nového, nezvyklého a zejména zdravého. Zajímá nás to, zkoušíme ta obyčejná lidová jídla a jsme překvapeni, jak jsou chutná. A potěší nás, že v celku také levná a rychlá.
Vše, co se tenkrát jedlo, bylo jen z vlastních zdrojů. S láskou vypěstované, vlastní rukou sázené či chované. Pečlivě opečované. S úctou a pokorou zkonzumované. Kvalita takové stravy byla neporovnatelná s tou dnešní a lidský otisk v ní byl nezanedbatelný. Dnes si už jen můžeme klást otázku, co vlastně bylo tím důležitějším zdrojem energie v potravě našich předků. Přirozená strava nebo energetický vklad těch, co tady byli před námi? Řekla bych, že ruku v ruce obojí.
Při slunci nebo v dešti, v teple nebo v zimě, na pole či do chléva se jednoduše muselo. Obilí nepočká, dobytek si žádá své. Dřevo z lesa je nezbytnost, bez něj by nebylo ani teplo, ani uvařeno. V den všední i ve svátek. Vždy na prvním místě, o lidi bylo postaráno až později. Uměli bychom si něco takového dnes představit? Jenom pár statečných a zapálených, tělem i duší oddaných jedinců či rodin se dnes vydává na tuto nelehkou cestu. A ti, kdo vytrvají, nelitují. Poznávají tu sílu, která tady byla tenkrát a lze ji využít i dnes. Nikam nezmizela, neztratila se. To jen my ji nyní už neslyšíme, nevnímáme, nemáme na ni čas. Jen sporadicky se zastavíme, nastavíme tvář slunci, chvilku rozjímáme.
Ke svému nelehkému avšak uctívanému životu potřebovali předkové vlastní sílu. V těle i v mysli. Periodické střídání ročních dob je vedlo, ukazovalo nezbytný čas k oddechu, stejně jako tu správnou dobu pro činnosti, které zajišťovaly jejich vlastní existenci. Respektovali klid zimního spočinutí, uctívali slunovrat, využívali svěží jarní energii, letní žár a podzimní utišení. Bez takového přirozeného plynutí by jejich žití v tehdejších podmínkách pozbylo smyslu, účelu a stalo by se živořením.
Byli moudří a věděli, že život je dar a chovali jej v úctě, stejně tak jako přírodu, ze které vzešel. Proto jejich odkaz nabízí bohaté zdroje informací, poznatků a poučení i pro nás, kteří je následujeme.
Autorka: Romana Junková
