Síla rodu

SÍLA RODU

Děti jsou dnes jiné, říkáme často a s tichým údivem, starostí a lítostí se snažíme dílem o pochopení, částečně o společnou komunikaci a v tom horším případě o totální převahu vlastní autority.

Vláčíme je brzy ráno do školky, organizujeme jim čas dle našich představ a plánujeme jim kroužky a mimoškolní činnost. Jsme přesvědčeni, že je to pro jejich dobro, pro ten správný a jediný vývoj, který je dovede ke spokojenému životu. K dovršení všeho si do nich projektujeme vlastní neúspěchy či nesplněná přání, a tak, když přijde čas, dokážeme je mistrně vmanipulovat na střední a snad i vysokou školu.

Opravdu jsou děti dnes tolik jiné? Vždyť každé miminko, které přijde na svět přichází v čistotě, ve své jedinečnosti a přináší si  vše, co v jeho genech vědomě či nevědomě, ale stoprocentně s láskou otiskli  jeho předkové. Není to jenom náš úhel pohledu, který se nám snaží namluvit jinakost našich dětí? Nejde snad o důsledek pochroumaných a nemocných příbuzenských a rodových vztahů a linií, které se v průběhu let a nebojme se říci i staletí, narušily, přetrhaly či dokonce snad ztratily?

V dávné minulosti, tehdy, kdy rodové spojení bylo posvátné a dávalo všem svým příslušníkům sílu, lásku, radost a podporu, nebylo myslitelné, aby se všichni společně neřídili vlastním citem. Proto úcta, požehnání, pokora, poděkování, odpuštění a bytostné vnímání duše a vlastních pocitů bylo tím, co každému z nich dodávalo sílu a nezbytné vědomí sounáležitosti. Stejně tak jako důležité kořeny, které v dobách dobrých i zlých byly kotvou, místem jistoty, posvátným odkazem a současně darem do budoucnosti.

Dnes má mnoho dětí své prarodiče v lepším případě v jiném městě, nebo již nežijí. V době, která zaměstnává jejich rodiče natolik, že na ně nemají čas a vlastní péči suplují náhradním programem, není divu, že se prohlubuje absence přímých rodinných pout a darů, které se v nich skrývají. Naši potomci nemají čas pro svobodné tvoření, nedostává se jim prostor pro obyčejnou dětskou hru, která by jim pomohla ukázat cestu, jak v sobě objevit poklady jejich dědů a babiček. Není potom divu, že se děti cítí bezradné, chybí jim bezpečné hranice a vnímání rodové kontinuity.

Strom, který nemá kořeny, postupně vyschne a stejně tak se člověk, který nemá spojení se svým Rodem, cítí nenaplněný, vnímá pocity opuštěnosti, nejistoty a ztráty. Jedním z kroků, který můžeme dnes udělat, je uvědomit si vztahy se svými nejbližšími, s rodiči. I pokud již nežijí a my v sobě doposud cítíme neshody, zlobu, ublíženost,  můžeme použít mocný nástroj, odpuštění. Odpusťme jim, protože i ty jejich činy, pro které se na ně zlobíme, oni tehdy dělali upřímně a tak nejlépe, jak uměli. Až za hrob prožívaná zloba přináší pouze další uzlíky na rodové spirále, jejíž energie přestává volně proudit a přináší jen další potíže. Odpusťme jim kvůli sobě, změňme sami sebe a zákon přitažlivosti nám již sám přinese další změny a uzdravení rodové energie.

V původním rodovém systému každý z jeho členů dělal vše pro blaho celého rodu. Samozřejmě dle svých možností a schopností. Všechno probíhalo harmonicky a v souladu. Mladší ctili a respektovali starší, dostávali od nich požehnání pro své další kroky životem. Byl to symbolický obřad, který však umožňoval získat přístup k rodovým energiím a díky tomu lépe chápali a přijímali i složité životní situace. To jim umožňovalo zpětnou vazbou uzdravit či očistit místa nebo situace, kde energie rodu neplnila svůj účel, byla zablokovaná a její tok nebyl plynulý.

Bylo zvykem, že děti děkovaly svým rodičům za své narození. Je to velký projev vděčnosti ve hmotném světě, jenž svým přesahem dokáže ovlivnit nemocné vztahy, protože každý z nás je článkem v řetězci pokolení a opíráme se o své předky. Naši předkové se postarali o náš příchod a my připravujeme přivítání našim potomkům.

Z daleké minulosti se nám zachoval symbolický obraz Rodu v podobě stromu. Kořeny představují zemřelé předky, kmen je věnován stávajícím živým a v koruně najdeme budoucnost. Hledejme v tomto náznaku jednotu a kontinuitu našich životů, věčný koloběh v přírodě, která je stejně jako člověk součástí Vesmíru. Na podzim listy opadají, aby se na jaře mohly znovu nalít pupeny  a zrodit svěží nové mladé a zelené listy. Podobně, jako zrození a smrt jsou věčnou a neoddělitelnou součástí lidského života z pokolení na pokolení.

Co tedy můžeme udělat my, kteří jsme přišli do vlastní současnosti, pro to, abychom ucítili to čarovné pouto, mocný odkaz a navázali tam, kde se nitky v našich Rodech zkřížily, popletly nebo snad dokonce ztratily úplně?

Dnešní děti nejsou jiné. To si jen namlouváme. Jsou přesně takové, jaké mají být. Dovolíme-li, mohou být našimi učiteli a průvodci. Spolu s nimi se učme hledat v sobě volání Rodu a svým  příkladem jim buďme nápomocni v jejich cestě. Naše společné nitky vlastní rodové energie možná jen čekají na ten správný podnět, aby nám ukázaly, co vše je v nás skryto a čeká na své odhalení.

Jedním z kroků, který nás a naše děti bude provázet, ukáže nám směr a zachová autentické vzpomínky těm, kteří nás budou ve svém žití v linii Rodu následovat, může být psaní rodové kroniky. Zkuste si představit klidný večer, tichý soumrak, vzájemné souznění celé rodiny shromážděné u společného stolu. Není to lákavá možnost vtisknout bílé, čisté nepopsané stránce své pocity, vjemy, sdílené naladění? Nechť má každý člen možnost podělit se o to své, jedinečné vnímání svého aktuálního bytí. O své zkušenosti, prožitky, ale také sny a přání. Slovem, větou, veršem  nebo snad i obrázkem. Jednoduše čímkoli, co příštím generacím přinese čisté a opravdové svědectví o tom, jak žili ti před nimi. Svědectví, které nebude zkreslené a pokřivené oficiálními dějinami, vnějšími vlivy a obecným vnímáním skutečnosti.

Není to až tak složité. Vděk, láska, odpuštění a přerovnání vlastních hodnot ve prospěch sama sebe a našich dětí. Již mnoho z nás se naučilo naslouchat sami sobě a vydali jsme se zkrátka jiným směrem než většina. Každý nový krok, nový směr, nový začátek z počátku stojí na vratkých nohách. S pochybnostmi, otázkami a obavami. Je to běžné a normální. Naštěstí je těch, kteří se už odvážili a prošli náročnými začátky, již stále víc a svou radou a pomocnou rukou jsou tu pro ty další.

Autor: Romana Junková