Stačí jen úsměv
Stačí jen úsměv
Taková jednoduchá a obyčejná věc, zdálo by se. Prostý úsměv. Dokáže však zázraky. Povzbudit, potěšit, dodat sílu, rozfoukat chmury, podpořit ve smutku a sdílet v radosti. Smějeme se dost? Smějeme se často? Umíme úsměvem obdařit a umíme ho i přijmout?
Nemám na mysli úsměv naučený, masku, kterou dnes neupřímně plýtváme a hýříme. Opravdovým úsměvem nemyslím onu grimasu, kterou na potkání rozdáváme, abychom do světa ukazovali, jak se máme báječně, jak jsme „vysmátí“. A přitom je leckdy skutečnost právě opačná. Ale to bychom nebyli „in“, problémy se neukazují, problémy nemáme a pokud ano, vůbec se o nich nemluví. Vypadali bychom nedokonalí, s chybami a snad bychom ani neobstáli v náročné konkurenci a byli bychom považováni za slabochy. Netušíme, že o to víc a silněji se za čas s těmi zdánlivě „vysmátými“ a neviditelnými problémy potkáme. A dost možná, že se nějakou dobu opravdu smát nebudeme.
Obyčejný úsměv, od srdce, nic nestojí. Je to spontánní reakce na momentální situaci a velmi často se objeví i tehdy, kdy je hluboko v nás neveselo. O to bývá cennější, upřímnější. Malé děti úsměvy nešetří, jejich oči září smíchem každou chvilku. Učme se od nich. Je to prosté a jednoduché, nejsou ještě zatíženy balastem zákazů, omezujících vnitřních programů, spontánní úsměv je jiskrný a hřejivý. A nakažlivý. Nemáme náladu, jsme unavení, sužováni starostmi a problémy, ale dětský bezprostřední úsměv zaručeně nahmátne naši citlivou strunu a rozezní její tóny do radosti a potěšení.
Umíme to také tak? Dokázali bychom najít bezprostřední úsměv také v nás, dospělých? Věřte tomu, že ano. Je s námi stále, nikam se neztratil, stejně tak jako je v každém z nás kousek malého dítěte. Dejme mu občas šanci, sdílejme s ním bezprostřednost smíchu a užívejme si jej.
Úsměv může být i smutný. Vytryskne z ukrytého smutku, který v nás momentálně přebývá. Pokud je upřímný a v takové situaci většinou bývá, uvolňuje smuteční hráz, drolí její podstatu, nahlodává pevné zdi a zvěstuje, že se pomaličku začnou bortit. Je poslem úsvitu, který již přináší a na jehož křídlech smutek i jeho příčina pomalu odplují, aby udělaly místo klidu, míru a posléze i radosti a harmonii.
Je problém úsměv přijmout? Na první kouknutí se zdá se, že není. Podíváme - li se pod povrch, do hloubky situace, kdy jsme po uši zanořeni sami v sobě, v našem nitru třeba momentálně probíhá menší bouřka, vztek, lítost, ublíženost či jakákoli jiná disharmonie, nevítáme úsměv vždy s nadšením. Dokáže nás ještě víc popudit, nadzvednout a přitopit pod kotlem „oběti“. Já se trápím, já mám problém, nevidím, neslyším……. Přitom stačí tak málo. Zachytit tu atmosféru, energii nejen úsměvu, ale i toho, kdo se na nás usmívá. Malé zastavení, ukročení a vydechnutí a většinou bývá lépe. Problémy to nevyřeší, nikam nezmizí a jsou tu s námi stále, ale to malé odbočení, podpora a nadechnutí je pomůže odlehčit, dodá nám víru, podpoří naši sílu a s o něco větší chutí a nadhledem můžeme kráčet dál. Třeba jen o kousek, o krůček, ale přece jen dál.
Jak to máte s úsměvem vy? Umíte ho dávat a stejně tak přijímat? Upřímně, nezištně a od srdce? Ne za každou cenu, ne tehdy, když se to má a žádá, ale jen tak, jak vy to cítíte? A co je cennější a snad ještě těžší než přirozený úsměv? Nesmát se tehdy, když opravdu není čemu a není o čem. I tak to bývá a je to zrovna tak správně, jako bývá spontánní a milé pousmání.
Nechme se vést sami sebou a nebudeme mít žádný problém s úsměvem. Ve správném okamžiku přijde a my můžeme obdarovat druhé či sami sebe. Jen tak, bez příčiny, pro radost a pro potěchu. A pokud není chuť ani nálada? Nechme úsměv spát, ve správný čas se vzbudí a my dostaneme šanci dávat i přijímat.
A tak je to v pořádku, tak je to správně.
Autorka: Romana Junková