Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Kluci přece nebrečí

Kluci přece nebrečí

Pročpak by nebrečeli? Je to takový hloupý a nehezký zvyk, který se táhne všemi generacemi. Vždy se v rodině najde někdo, kdo tuhle okřídlenou větu použije a velmi trefně pošle směrem ke klučinovi, co mu zrovna není do zpěvu. A totálně ho zmate. Nasadí do jeho citlivé duše, která momentálně touží po pohlazení a podpoře, dusivý imperativ úplně nepatřičného rozkazu.

roduslava_mame k sobe dal_3

Copak se s těmi chlapci děje, že brečí? Neumí to? Nesluší se to? Nepatří to k nim? Jak se má kluk zachovat, když se mu opravdu chce plakat? A nejen tomu malému chlapci, ale i dospívajícím a dospělým. Velkým a silným mužům bývá přirozeně občas do breku. Nejsou to žádní supermani bez citu a pochopení, proč by tedy neměli dát průchod zrovna těmto emocím?

Protože jim kdysi někdo řekl právě tu zdánlivě silnou a údajně podporující větu. Možná ještě s doprovodem dobře míněné herdy do zad a spikleneckým pomrknutím oka. Na znamení opravdového „jako“ chlapského spojení.  Aby to bylo jasné a nepřehlédnutelné. Chlapi jsou silní a jejich povinností je všechno vydržet. Slabost se nepřipouští, kam bychom přišli! Kdyby to úporné zvolání zaznělo jen jednou, škody, které dokáže napáchat by snad nebyly tak velké. Jenže ono, pohříchu, takových proklamací bývá daleko víc. Protože ten, kdo je v těch nejméně vhodných chvílích a při těch nejhloupějších příležitostech vykřikuje, je natolik přesvědčen o své pravdě, že považuje za svoji téměř svatou povinnost ji halasně proklamovat, co to dá.

A ono to dá. Tolik škod, co umí napáchat v klučičích srdcích. Pomaloučku polehoučku kupí, vrství a betonuje všechny ty skryté bolesti. Neviděné, neslyšené a co nejhlouběji potlačené. Zaťaté dětské pěsti, smutné lesklé oči a pokřivené úsměvy by mohly vyprávět. Hlavně obstát, být žádán, chválen a viděn. Dám všechny autíčka, co mám, jen aby mne viděli! Nikdy, nikdy nebudu brečet, jen aby mne brali. Abych se zavděčil, měli mne rádi. Abych nebyl sám, opuštěný.

Náš malý hrdina se postupně zdánlivě stává silným. Malý velký chlap, dospívající mladík, dospělý muž. Jeden každý z nich si v sobě nese motto onálepkovaného siláka, co přece nebrečí. Každý po svém, ve svém vlastním vnitřním světě. Přirozená vnímavost je uzamčená pod nánosem každodenních her, které už ani netuší, že hrají. Dávná bolest, stesk, lásky prostý deficit jsou skryty za odhodlanými řečmi, kurážnými, leč zhusta prázdnými gesty a přehnaně snaživými činy. roduslava_kluci nebreci_1

Podařilo se nám postupně velkou měrou popřít zkušenosti našich předků. Vzali jsme si jen část jejich odkazu, nepochopili jsme jeho celistvost. Ano, mužům je třeba síly. V dávných dobách to platilo ještě více než dnes. V pohodlí a blahobytu si neuvědomujeme, že nelovíme, neválčíme, nestřežíme oheň, nechráníme svá obydlí, ženy a děti. Uniká nám, že muž je schopen dát najevo své pravé umění i jinak než pouze projevem hrubé vnější síly. Pokud v něm ovšem od raného malička tupě a neomaleně udusíme přirozenou jemnost a ryzí citlivost, zůstane v něm jen hloupá a okázalá agresivní síla bez obsahu nebo přemrštěná nesamostatnost, ostýchavost a nedůstojnost.

 

Dovolme našim chlapcům, aby mohli cítit. Nechme je plakat, berme je od mala do náruče tak, jak potřebují. Stačí naslouchat, pozorovat, hýčkat je. Pojďme s nimi dosyta cestou jejich vnitřních potřeb, uspokojme je. Nebojme se, že z nich vyrostou slaboši nehodní mužského pokolení. Opak je pravdou. Vyplatí se jít od počátku cestou přijetí a pochopení.

Slzy, které nevyplakali, lítost, kterou neprojevili, zloba a vztek, kterým nedali průchod tehdy,když bylo třeba, se jednou přihlásí o své slovo. Také chtějí být viděny. Čím později to bude, tím větší razanci a nepřehlédnutelnou sílu dají najevo. Přiženou se nečekaně, nevhodně a nevítaně. Přirozeně. A v životech našich již dávno dospělých synů, v jejich rodinách, vztazích, zdraví či zaměstnání se objeví šance, aby vyslyšeli své vnitřní volání.

roduslava_kluci nebreci_2

Nikdy není pozdě a buďme za takovou možnost vděčni. Cesta přijetí a pochopení je otevřená stále, stačí na ni jen vykročit. Krok za krokem, ve svém srdci nikoli v hlavě. Koukněme na toho malého kluka, co tu je stále s námi a tentokrát, prosím, už buďme také s ním. Bez ostychu, beze studu.

Jeho slzy pomohou odplavit vše, co je nachystáno k odchodu a uvolní místo radosti, lehkosti, uvolněnosti. Spolu s nimi potom může přijít mužská pevnost, spolehlivost, ale i něha a láskyplné objetí.

 

Autorka: Romana Junková

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.