Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Přijetí není lhostejnost

Přijetí není lhostejnost

Velmi často dnes slýcháme větu: Je třeba to přijmout. Stává se, zdá se, jakousi mantrou, která by snad mohla nebo měla vše vyřešit. Zdánlivě jednoduché, na první pohled nic složitého. Ale je opravdové a ryzí přijetí skutečně tak jednoduché?

prijeti3

Není to jen teorie, přijetí je třeba zažít. Projít procesem poznání. To samo ovšem neléčí. Co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska v sobě nese dar přijetí. Osamělost, strach, potíže a problémy nás nutí odhalovat zdroje v sobě samých, dovolují nám přiblížit se k vlastnímu nitru a tam hledat odpovědi. V sebelásce, v sebepřijetí a nakonec ve splynutí s přítomným okamžikem, okamžikem děje a situace bez hodnocení a posuzování.

Vydejme se na chvilku za našimi předky. V dobách zlých, kdy krajem prošly války, sucho, oheň, nemoce či neúroda, vždy zvedli hlavu, zmobilizovali síly a na troskách, zničených domech, zkrušených existencích a bolavých srdcích šli a začínali znovu. Nepřemýšleli, nevedli dlouhé debaty. Každý dle svých možností a schopností šel a dělal, co bylo třeba. A tak se znovu zvedly vesnice z popela, osetá pole se zazelenala, déšť uhasil zoufalství prázdných studní, studánek a říčních koryt. Oplakáni byli ti, co nemoc nepřestáli, s pokorou a vděkem se vítali váleční navrátilci.

Jak to uměli, proč to dokázali? Cítili snad menší bolest, uměli s ní zacházet? Jejich bolest bývala často bezbřehá, v dnešním světě hojnosti a dostatku si ji jen stěží umíme představit. V naší zemi děti běžně nehladoví, neumírají na banální nemoci, většina z nás válku nezažila a materiální statky nám dopřávají pohodlný život.

Naši předkové s bolestí uměli lépe zacházet. U vědomí jedinečnosti Života ji dokázali přijmout. Bůh dal, Bůh vzal, říkalo se. Nic víc, nic méně. Jednoduchá, hluboká moudrost a jejich pravda. Prosté odevzdání se Boží vůli, jak tomu říkali. prijeti2

Ani dnes nám nic nebrání následovat jejich příkladu. To, co tehdy bylo běžné, máme dnes šanci se znovu naučit. A máme velkou výhodu, kdy v relativním bezpečí bez ohrožení smrtí hladem, zimou, násilníky se můžeme znovu učit. Dostali jsme dar, šanci překročit předsudky, rozpustit odpor, který ovládá naše zraněné nitro a vede nás do strachu, nepřijetí, hodnocení.

Přijetí se nám na první pohled může jevit jako pasivní stav. Jako něco, co se nám prostě stane. Přijetí je proces, vyžaduje naši účast, proto jej nemůžeme vyměnit za lhostejnost. I když možná, z venku se to tak na první pohled může zdánlivě jevit. Proces přijetí probíhá částečně uvnitř nás samých, okolí skrytý a jen opravdu dobrý přítel či snad odborník nám může být podanou rukou na cestě. Na druhou stranu potřebujeme sami sebe zažít, ne se jen pozorovat. Prožívání v konkrétních životních situacích je to, co nám skrze akci a interakci s ostatními pomůže naučit přijmout sebe sama společně s druhými.

Jen zůstat v přítomnosti s tím, co chce být viděno. Zdá se to být složité, ale není. Odpor, křivda, vina, iluze, všechny podobné emoce si navzájem v tu chvíli dodávají podporu, aby byly co nejsilnější. Před bolestí přirozeně utíkáme, ale neutečeme. Párkrát snad ano, ale i ona chce být viděna, dejme jí šanci. Není třeba nic dělat, jen s ní být, neřešit, nehodnotit, nepojmenovávat. prijeti

Dříve či později se bolest rozplyne, zmizí. Není už nic, co by ji živilo, z čeho by sílila. Není viník ani oběť, tak proč by s námi byla dál? Její existence pozbyla smyslu. Otevře se nám jiný úhel pohledu a přijde dovolení. Dovolíme si žít jinak, vidět v bolesti dar, v přijetí osvobození.

Přijde, určitě přijde, úleva. Je ukrytá ve schopnosti pozorování. Nechme mysl, ať si žije vlastním rafinovaným životem, umí to dokonale a my ji nezměníme. Pozorujme, cokoli se ukáže nyní a věřme, že to je pro nás právě to pravé. Ne momentální spokojenost, štěstí a pohoda. Ty jsou fajn, bez nich by byl život vážně smutný, ale ani ony netrvají stále. Život je barevný a v jeho paletě jsou všechny odstíny. A právě přijetí a pozornost s tím, co je teď, je to podstatné.

Autorka: Romana Junková

dekor

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.