Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Až jednou

AŽ JEDNOU

Říkáme si a plánujeme tolik věcí, které si dopřejeme. Kdy? Až jednou... Až bude víc času, až dostudujeme, doplatíme hypotéku, až děti vyrostou. Těch „až“ bychom našli takové množství, že se ve všech těch důvodech můžeme téměř ztratit. Sami si je nacházíme a vytváříme. Vidíme v nich z našeho úhlu pohledu jasný mezník, zaručený cíl a vytyčený směr.

Zdá se, že bychom za nic na světě neuhnuli a nezměnili záměr, který jsme si sami dali a o němž se domníváme, že nás dovede ke spokojenému a naplněnému životu. Je to tak opravdu správně? Nemíjíme sami sebe a svůj vlastní život právě TEĎ? Co je vlastně to prosté „až“ ?

roduslava_29

Představme si, že bychom byli v roli našich předků, kteří, pokud chtěli mít dobrou úrodu, plné sýpky, sklepy a spíže, museli vycházet aktuálně z toho, co bylo zrovna k mání. Mám tím na mysli, že, vycházejíce z tradic, museli právě v přítomném okamžiku reagovat na stávající možnosti. Bylo myslitelné, že zasejí „až“ ….. Někdy? Určitě ne. K setí byla určena vhodná doba, kterou bylo nutné využít právě proto, aby byla zajištěna úroda opět ve správný čas. Stejně tak sklizeň byla tolik vzácná a důležitá, že ji nebylo možné odkládat. Sklízelo se právě tehdy, když příroda vytvořila jedinečné podmínky a oni to neomylně poznali. S úctou k životu a darům, které zajišťovaly přežití, šlo vše stranou a každá ruka, která byla užitečná a nápomocná se bez okolků zapojila do práce.

Jistěže plánovali. Samozřejmě mysleli na budoucnost. Jejich záměr ovšem vycházel z přímosti života a jednoduchosti bytí. Byl esencí podstaty existence, zachování rodu, ochrany tradic, moudrosti a vědění. Nebyl založen na odkládání bytostných potřeb z důvodu hromadění zbytných hmotných statků, majetku, kariéry a odsouvání lidskosti, pochopení, vzájemné důvěry a porozumění do pozadí a temné šedi jednotvárnosti, ostrých loktů, polopravd a prospěchářství.

S málem, upřímností, obětavou pracovitostí, neúnavnou dřinou si byli člověk člověku mnohem blíž, než to dokážeme dnes my. Věděli, že život plyne svým tempem, řídí se vlastními pravidly, která je lépe respektovat, než se snažit je obejít. Osobním poznáním vnímali, že to důležité, rozhodné a vědoucí, se odehrává právě TEĎ. Proč tedy odkládat, nač čekat, co je důležitější než vteřiny přítomného okamžiku? V nich je moudrost a základ příštího vývoje. Nehledali ho v budoucnu, nepočítali s tím, že „až“ někdy.

Tolik jsme se odklonili od přírodních zákonů, že je nám prostá přítomnost téměř cizí. Přehlížíme ji, nevnímáme, běžíme a spěcháme mílovými kroky kupředu v bláhovém domnění že tam na nás čeká to pravé! Možná ani sami úplně přesně nevíme, co by to mělo být. Jen dychtivě vzhlížíme k budoucnosti, sami sebe tlačíme a postrkujeme stále dál a výš a prostá obyčejnost nám uniká.

roduslava_hodiny_1

Kdy bude to „až“ !? Kdy dostihneme tu zdánlivě kouzelnou metu, kterou si stále posouváme? S jídlem nám roste chuť, a tak nevnímáme jemné signály, které naše tělo vysílá a nabádá nás ke zpomalení. A naše děti rostou tak, jak jsme si přáli. Jen jsme si možná nevšimli, jak se to stalo, nebyli jsme u toho, a proto se najednou divíme, že si nějak nerozumíme. Tradiční rodinná vazba, to základní pouto v našich původních rodinách, skomírá, příliš se uvolňuje a s velkou námahou se snažíme je poskládat zpět. Podaří-li se to vůbec.

Stále čekáme, „až“ bude víc času. Nedochází nám, že je ho pořád stejně. Tak jako před sto lety, jako před rokem. Jen s ním neumíme zacházet, zpřeházeli jsme si priority. Přirozeně, nesejeme obilí a nesklízíme na poli. Jinak jsme na tom úplně stejně jako kdokoli, kdo žil před námi. Stále platí stejná pravidla a přírodní zákony. Jsou stále k použití a stačí jen málo. Znovu můžeme s úspěchem sklízet a žít v přirozené kvalitě tak, jako naši předkové. Stačí se vrátit do přítomnosti, nepovyšovat úspěch a peníze nad sebe sama, své děti, rodinu a společné okamžiky.

Je to tak těžké? Je to nemožné? Jsem si jista, že není. Nemusíme čekat a nechat dojít nevšímavost k signálům našich těl a našich dětí až tak daleko, že oprava pochroumaných vztahů a léčení z nemoci nás bude stát mnoho času a dalších ztrát. Právě toho času, který teď tak lehkovážně míjíme a tolik peněz, za kterými se pracně honíme. Nechme budoucnost s jejím „až“ opravdu příštím dnům. Dovolme přítomnosti, ať nás obejme, dovolme sami sobě objevit poklady, které v sobě skrývá a velmi jednoduše nabízí k použití. Budeme překvapeni, v jaké jednoduchosti a pravdivosti můžeme žít!

Autorka: Romana Junková

dekor

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.