Pojďme si hrát

POJĎME SI HRÁT

Kdo z nás by si nevzpomínal na časy dětských her ? Na radovánky, kdy čas neexistoval, na běhání v trávě, na skákání a dovádění na hřištích, dobývání pomyslných hradů a pevností, na časy part a „těch, co spolu mluví“.

roduslava_pojdte si hrat_1

S nadcházejícím jarem jsme netrpělivě vyhlíželi první sluneční paprsky, které slibovaly nejen vysušit poslední zbytky sněhu a bláta, ale současně přinášely teplejší počasí a bylo na čase odložit teplé bundy, čepice a rukavice. Ta volnost! Lépe se dýchalo, nohy se samy rozběhly po sice ještě vlhké trávě či písku, ale do plic nám už proudil čarovný jarní vzduch plný naděje, síly a příslibů delších dní, pestrých zábav a napínavých dobrodružství.

Ze zimní skrýše jsme obřadně vyndali pytlík s kuličkami a zvlášť pečlivě jsme prohlédli cenné skleněnky, abychom se ujistili, že zima neublížila jejich lesku a barvám. Děvčata chystala pořádně pevnou skákací gumu, protože bez ní nebylo zkrátka možné se vydat za kamarádkami a zaujatě diskutovat o správných pravidlech a kreacích, které bylo možné s tak prostou a obyčejnou věcí denní potřeby vytvářet.

Barevné křídy většinou zimu nepřečkaly, protože se výborně hodily k malování na domácí tabuli po dlouhých zimních večerech. Ale i v teplejších zimách nebyly k zahození a občas se je povedlo  využít k zimní tvorbě na vzácně suchém chodníku. Jenže ten jejich pravý čas přišel až s opravdovým jarem. A tak se chodníky kolem domovů postupně měnily v galerii našich obrázků, které jsme s radostí, nadšením a dětskou upřímností kreslili rovnou na dlažební kostky či asfalt. A co teprve takový skákací panák! Kolik soutěživosti, radosti, ale i férových porážek přinesla tahle prostá a jednoduchá hra.

Ze sklepů, kumbálů a komor putovaly ven koloběžky a kola. Hledali jsme ve skříních pečlivě uložené míče a švihadla.  Hřiště ožívala dětským štěbetáním, křikem, soutěživým povzbuzováním, ale často také bojovnou výměnou názorů, pošťuchováním a přiznejme si, občas i pořádnou pranicí.

roduslava_pojdte si hrat_3

To všechno patřilo tehdy, v časech mládí mé generace, k běžnému dětskému poznávání. Hrou, přirozenou volností, zkouškami přiměřenými věku, zábavou, vítězstvím i prohrou jsme získávali zkušenosti. Byly velmi cenné, cennější, než jsme si tehdy, jako děti, dokázali představit. Vytvářely nám základ životních pravidel, moudrosti a poznání pro období dospívání a dospělosti, kdy přišel čas a možnost čerpat vědomosti z této studnice našich pokladů, kterou jsme si tehdy vytvářeli. Jako děti jsme si tehdy vystačily s málem, měly jsme volnost, dostatek pohybu. Kamarádili jsme se „na živo“ a ne virtuálně. Osobní kontakt pro nás byl nenahraditelný a myslím, že toto pravidlo platí stále, jen se na něj, bohužel, zapomnělo.

Čas a pokrok přirozeně nelze zastavit. Počítače, elektronika a technika obecně jsou našimi nutnými pomocníky v dnešní době. Je to v pořádku, využívejme je, ulehčujme si s nimi práci, šetřeme čas, ale nedovolme, abychom se stali jejími otroky. Aby nám a už vůbec ne našim dětem nahrazovala lidský kontakt, vnímavé porozumění, chápavé a láskyplné objetí. To totiž není v žádném případě možné. Přesto to děláme a odevzdáváme jim dobrovolně tu část nejen nás samotných, ale dokonce i našich potomků, která se potom cítí nenasycená, opuštěná, zraněná, nejistá a ublížená.

HRAJEME si_JPG

Mnoho bylo již napsáno o kvantitě času, které tráví děti u počítačů. Mobilní telefon, troufám si říci, nahrazuje blízkou kamarádku či přítele, bolavá záda a pohybové potíže spolu s obezitou u dětí školou povinných stoupají geometrickou řadou. A kde se bere zvýšená agresivita, častější šikana, snižující se věk užívání návykových látek? Nedivme se, to se jen o slovo hlásí právě ony opuštěné, zraněné a nejisté části našich dětí, kterým se nedostalo nejen naší dostatečné pozornosti, ale na něž dolehlo množství stálých povinností, „musů“ a všeobecně rozšířený tlak už od malička. Proč? Přece aby obstály, byly dobré a „někam to dotáhly“.....!

Mě osobně velmi těší, že přibývá rodičů, kteří jsou vnímaví, citliví a touží po přirozeném vývoji ve svých rodinách. Na druhou stranu, vždycky tady budou ti, kteří se nechají vtáhnout do agresivního proudu naší současné společnosti a půjdou si svojí cestou se všemi důsledky, které jim jejich volba přinese. Děti bývají velkými učiteli a kdo ví? Třeba to budou právě ony, které časem svou vlastní autenticitou a přirozeností ukáží i těmto rodičům cestu k radosti a porozumění bez tlaku, chaosu a zbytečného spěchu.

Přibývá alternativních školek i způsobů základního školství. Komické na tom je, že užíváme výraz „alternativní“. Pro návrat k našim kořenům, obyčejnosti a běžným pravidlům si musíme vytvořit zvláštní název. Budiž, důležitý je obsah výuky a přístup k našim dětem. Ctění individuality, osobní přístup a jedinečná možnost pro rozvoj vlastních specifických darů a schopností, absence stresu ze známek či pochybení, to vše jsou nedostižné vklady do budoucnosti dětí, jejichž rodiče v nich cítí svébytné osobnosti již od jejich malička. To vše se přitom děje s vymezením pochopitelných a dostupných mantinelů úměrně k věku a nárokům těch malých bytostí, které i nás, rodiče, jsou schopny mnoho naučit.

Proto vítejme, že si děti zase hrají „na babu“, „na schovku“, pouštějí draky. Učme je, že vítězství ve hře je fajn, zaslouží si radost i ocenění, ale stejně tak důležité, ne-li důležitější je nepodvádět, hrát fér, neizolovat se a když je třeba,  podat pomocnou ruku slabšímu či pomalejšímu. Odpusťme jim pomalované chodníky a mějme pochopení, když kolem nás nebezpečně blízko proletí na kole či kolečkových bruslích. Pomozme jim vytvořit v jejich duších solidní, bezpečný a jasný základ pro jejich příští bytí tak, aby sami dokázaly najít vlastní cestu. Právě tu jejich jedinečnou a pro ně správnou.

Autorka: Romana Junková

dekor

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.