Nemoc jako dar
Nemoc jako dar
Je to pěkná teorie, o které se hodně mluví a píše. Je to populární téma, které zajímá stále více lidí. A to je dobře. Jenže, jako každá teorie, kterou neprožijeme a nepřevedeme do aktuálního života, může pak zůstat jen pouhým sloganem bez obsahu a vlastní zkušenosti.
Nemocí, chorob a nejrůznějších zdravotních potíží mezi námi stále přibývá. Od těch klasických, úplně banálních, přes vážnější, často nespecifické a zdánlivě z medicínského hlediska neuchopitelné problémy. Většina z nás přirozeně netouží být nemocnými. Přejeme si být dokonale zdraví, výkonní, bez chyb a bez omezení. Spěcháme, jsme pod obecným společenským tlakem a nechceme si nemoc či snad z počátku jen varovné signály vůbec připustit. Ignorujeme je nebo naopak toužíme po superrychlém řešení, zázračné tabletce, mávnutí čarovného proutku. Honem, honem, ať je vše zase jako dřív, ať mám zpět své zdraví a dokonalost, přejeme si.
Kdo by si tedy přál být nemocný? Opravdu asi nikdo, jenže je tu jeden drobný, ale podstatný moment. Najdeme ho v prostém přijetí. Když už nemoc, či jen jakýkoli zdravotní diskomfort přijde, je moudré se nebránit. Určitě nebudeme jásat a vítat své potíže. I když právě teoreticky víme, že v sobě nesou svůj skrytý a vlastně ozdravný potenciál, dovolme si vztekat se, být bolestiví, hledat únikovou cestu. Přijměme na chvíli i tu roli oběti a nechme se opečovávat. Máme na to nárok, jsme normální citlivé bytosti a určitě jen málo z nás nahlas a s potěšením vykřikne. „Hurá, nemoci, vítej!“
Až projdeme procesem fyzického nepohodlí, bolestí, které jdou ruku v ruce se strachem, obavami, ale i přáním a vírou v uzdravení, pak můžeme objevit kousek po kousku zdroj užitečnosti a přiblížit se k darům, které sebou jakékoli onemocnění nese. To není rozhodnutí rozumu, ale vnitřní poznání vlastní duše.
Nebo také není, prostě k poznání nedojdeme. Nepoznáme ten moment, ono tiché poselství, které se v našich zdravotních potížích skrývá. Nevíme ještě, že naše duše s námi tímto způsobem komunikuje. Netušíme, že má možnost nám právě takovým způsobem pomáhat, ukazovat cestu a měnit směr našeho životního putování. Tehdy zkrátka nepochopíme a dál jsme ukřivděni se svými bolístkami. Je to snad špatně? Není na nás, abychom to soudili.
Nemoc je šance, odhrnutý závoj temnoty. Třeba se jí bojíme nebo ještě příliš bolí na to, abychom ho zvedli ještě výš. Nevadí, stále tu šanci máme. Naše duše a vnitřní vedení se nevzdává, a protože jen ona ví, co je pro nás nejlépe, bude se nám trpělivě a opakovaně připomínat.
Jen ta připomenutí a výzvy mohou být důraznější a silnější. Abychom si už opravdu všimli, abychom si dodali odvahy! Potom i léčení bývá delší, složitější snad i bolestivější. Přesto i tehdy se hojivý potenciál neztrácí a jeho síla nikam nemizí. Stále je nám nabízena možnost prostého přijetí, které přirozeně otvírá cestu k uzdravení. Tam, kde mizí odpor a vystřídá ho pokora, úcta k životu a jeho plynutí, nastává smíření, jasno, klid a mír.
Přejme si, abychom uměli rozpoznat jemné náznaky, které k nám putují z míst, o kterých snad jen tušíme, že k nám patří a že by nám tam mohlo být dobře. Netlačme na sebe, nebuďme k sobě příliš kritičtí, pokud je přeslechneme nebo nedoceníme. Není snadné přijmout svoji nemoc. Chce to spoustu odvahy, víry, pokory a odevzdání. A jen ten, kdo to opravdu dokáže beze zbytku, potom může s neochvějnou vnitřní jistotou říci: „Ano, pro mě je nemoc dar.“
A bude-li si to přát, může být oporou pro ty, kteří dar nemoci teprve hledají. A současně o takovou oporu a pomoc stojí.
Autorka: Romana Junková