Přirozenou stravou k vitalitě
PŘIROZENOU STRAVOU K VITALITĚ
Házedlo přes bidlo, kočičí svatba, pučálka nebo pracharanda, to byly našim předkům samozřejmé názvy běžných denních jídel. Kdo z nás dnes ví, co si pod nimi má představit? Možná bychom se divili, že ta jídla vlastně známe.
Obyčejné noky s brambory hledejme v názvu „házedlo přes bidlo“. Jednoduchý, rychlý a vydatný pokrm, jehož název může pocházet snad z pomyslného míchání „bidlem“ ve velkém hrnci, ve kterém se vařilo pro celou početnou rodinu.
Není legrační, když si dáme hrách s kroupami a jíme je s vědomím, že se účastníme pomyslné kočičí svatby? Naklíčený a opražený hrách se skrývá v pučálce, která se pekla na škaredou středu. A pracharanda jsou na prášek rozemleté sušené hrušky, které se dříve používaly ke slazení pokrmů, protože byly dostupnější než v té době dražší cukr.
Jak milé jsou ty názvy odrážející úctu předků k faktu, že bylo co jíst. Protože ono často toho bylo velmi málo. Krušné období bývalo zejména na konci zimy, kdy se počítal každý klas, brambora, jablíčko i drobná hlávka zelí.
O co radostněji bývalo s podzimem, kdy se sklepy, spíže, komory a půdy plnily příštím zimním jídelníčkem. My dnes jíme v důsledku přehnané nabídky celý rok stejně a bláhově si myslíme, jak si děláme dobře, když i v zimě jíme potraviny, které patří létu či jaru.
Jídelníček v souladu s ročními obdobími byl jediným možným přístupem ve stravování našich předků. Oni opravdu neměli jinou možnost a s pokorou přijímali to, co na jaře příroda nabídla ze své nové síly, v létě si užívali prvních plodů a se žněmi a s podzimem přišly slavnostní chvíle první sklizně. Bylo nezbytné, aby její dary vydržely bezpodmínečně do nového cyklu, do jara.
Obiloviny, luštěniny, ovoce z lesa i ze zahrádek, vlastní zelenina, to byl základ jídelníčku. Každý týden se odehrávala malá slavnost pečení chleba, kterému bylo věnováno mnoho lásky a péče. S masem to bylo všelijaké, pokud vůbec bylo, patřilo jednou týdně hospodáři, aby získal „sílu“. Obyčejné prosté kaše, které sloužily jako běžné několikadenní jídlo, my dnes objevujeme jako užitečný ranní životabudič a zdroj energie. Polévka s chlebem stála na stole, aby nasytila početnou rodinu. Někdy hustá, jindy o poznání chudší, podle momentálního stavu zásob. Ale stačit musely obě.
Naše dnešní objevy zdravé stravy jsou mnohdy komické. Poslechněme si vlastní tělo, jak se cítí, když mu v zimě k snídani nabídneme džus, pomeranč a studený jogurt. Myslím, že většinu z nás nepochválí. Zkusme udělat změnu, pomalu, postupně, v zimě více zahřívejme tělo zevnitř. Báječně k tomu slouží zmíněné kaše a polévky.
Na jaře si tělo potřebuje odpočinout, nabídněme mu stravu lehčí. Vždyť právě s koncem zimy a počátkem jara byly už zásoby na svém minimu, a tak naši předkové vážili každé sousto, protože jídla ubývalo.
Je moudré inspirovat se a využít prosté jednoduchosti ve stravování našich předků. Není to složité, ani drahé. Věnujme si jen sami sobě něco času, probuďme v sobě organizační schopnosti a chuť improvizovat. Jednoduchá jídla z běžných obilovin či luštěnin doplněná trochou zeleniny zvládne pro začátek každý. Rychlá ranní kaše z obyčejných ovesných vloček doplněná oříšky nebo jablkem nám vykouzlí příjemný start do nového dne.
My dnes nemusíme na konci zimy počítat s každým klasem, jablíčkem či hlávkou zelí. Myslím, že bychom si toho měli být vědomi a být vděční. Nepodléhejme nadbytku, vlastní pohodlnosti a iluzi o tom, co nám nabízí reklama. Nechme se vést našimi předky, vyváženou stravou a naslouchejme svému tělu.
Autorka: Romana Junková