Léto budiž pochváleno
Léto budiž pochváleno
S dovolením jsem si vypůjčila titulek od Fráni Šrámka. Nic lepšího, výstižnějšího mě jednoduše nenapadlo. Ostatně a proč ne? Ve Šrámkově Létě, v jeho lyrické komedii najdeme oslavu lásky, přírody a přirozených lidských hodnot.
Proč se tedy nyní, možná trochu s předstihem, ale o to intenzivněji, neponořit do vůní, chutí a příslibů nadcházejících letních dnů?
Jaké budou? Co nás čeká? Co si my pro ně nachystáme? Máme nějaká očekávání, představy nebo se necháme volně unášet dlouhými dny, tichem krátkých nocí a necháme vše oddaně plynout v souladu s během Života?
V jednom ohledu nám toto léto nic nového skutečně nepřinese. Jako vždy a to už známe, je to na každém z nás. V našem nitru, v naší síle je právě ono tvoření, které pro nás z nitek utkaných společně s naší duší připraví tu jedinečnou cestu.
Okolo nás samotných je ovšem mnoho a mnoho nového. Nelze si nevšimnout, nelze minout. A proto si, prosím, všímejme. Dívejme se, pozorujme s očima dokořán, se smysly otevřenými. Čtěme mezi řádky skutečnými i pomyslnými. Najděme odvahu a buďme k sobě upřímní. Vlastní zkušenost mi dovoluje říci, že právě nyní je upřímnost sama k sobě užitečným vodítkem v chaosu, překotných změnách a dnešních složitostech.
Pojďme na chvilku na návštěvu k našim předkům. Léto vnímali jako dobu dozrávání, sklizně a vyvrcholení první poloviny roku, kterou uzavírá letní Slunovrat. Pomalu, ale jistě začíná Slunci síla ubývat. Mezi senosečí a žněmi byl čas na odpočinek, využití žhavých letních dnů k radosti a bezstarostnosti, načerpání síly do druhé části přirozeného běhu roku.
Dokážeme to také tak jako naši předkové? Využijeme nadcházející dny a jejich potenciál ke stejným účelům, jako to měli oni? Brání nám něco? Myslím, že kromě nás samotných, nám v cestě nestojí vůbec nic.
V každé době najdeme nějaké „ale“. Za něj si dosaďme, co je libo. Vždy byly nesnáze, potíže, problémy. Jen nerozumný by je srovnával a porovnával, není to možné. Vyjděme proto z přítomného okamžiku a potřeba srovnání pak zmizí a ztratí svůj význam.
Letošní jaro přineslo mnoho nového. Mnozí z nás ještě nedokázali či nemohli rozklíčovat jeho poselství. To vůbec nevadí. Změn, pocitů, nálad i skutečností je vážně mnoho, všichni potřebujeme čas. Čas k poznávání, vstřebávání a tvorbě reálných kroků v každodenní realitě.
Jenže přirozenosti a jejímu plynutí nelze postavit hráz, nezastavíme jej. Léto přichází bez ohledu na situace v nás i kolem nás a nese své poselství a své možnosti. Dny se hlásí o svoji délku, Slunce ukazuje svoji sílu a dozrávání a sklizeň se blíží.
Sklízejme. Sklízejme vně i uvnitř. Uložme si svoji sklizeň podobně jako naši předkové do budoucna tak, abychom ji užívali v dobách, kdy Slunce, to na obloze i to v nás, bude slabší, či se ztratí úplně. Jsem si jista, že každý v uplynulém čase, v překotném a náročném běhu událostí zasel cokoli, co právě nyní dozrává a připravuje se nabídnout svoji užitečnost. Ve vlastní upřímnosti, trpělivosti a odvaze hledejme to, co je nachystáno a čeká k vyzvednutí.
Hrajme si a radujme se. Já vím, někdy to zrovna nejde. Není chuť, síla ani nálada. O to víc si vychutnejme a užijme čas, kdy se přihlásí pohodové chvíle. Kdy radost vytryskne a nechce nic na oplátku. Jen tu s námi je třeba v podobě rozkvetlé louky, zpěvu ptáků, laskavého bezvětří či dětského smíchu.
Nechme vážnost a serióznost stát opodál a dejme jim volno. Však ony se přihlásí, až o ně opět půjde. Letní rána, vonící les, lesklá hladina rybníka a šumící les o ně vážně nestojí. Jejich uvolněnost, pohoda, klid a bezpečí nechť nám jsou inspirací. Silou, vírou i nadějí.
Autorka: Romana Junková