Mezi generacemi

MEZI GENERACEMI

Mezigenerační soužití dnes začíná být opět aktuální téma. Je to dobře, protože ukazuje, že začínáme znovu vnímat to, co bylo kdysi pro naše předky naprosto běžné, samozřejmé a vlastně ani jinak nemyslitelné.

Rodina, rodová linie, rodokmen, rodový statek, rodinný dům, ve všech těchto slovech je cítit společný základ slova – ROD. Je to velmi mocný základ, protože vše v našich životech, v přírodě a vlastně i v širším kontextu celého vesmíru, začíná zrozením. To je ten prvotní krok a vše další na něj přirozeně navazuje. Pokud se přirozený proud, tok a plynutí  z nějakého důvodu přeruší, jeho vlastní energie je narušena, vazby přestávají fungovat a dochází k disharmonii.

Pro naše předky byla rodová linie posvátná. Vycházela z vděčnosti a úcty k těm, kteří prošli svoji životní pouť dříve a nabídli svým potomkům vše to, co na své cestě vlastními prožitky poznali. Bez jejich znalostí, zkušeností, vědomostí a hlavně sdílení, by další generace znovu vynakládaly své cenné síly na poznávání toho, co již dávno bylo léty, praxí, ale současně i chybami a omyly prověřeno a zavedeno do běžného života.

roduslava_pernikove srdce

Z generace na generaci se předávaly rodinné recepty, návody, postupy a zvyky. V každé rodině, vesnici, městě či kraji byly jiné, jedinečné a přece pro ty konkrétní zúčastněné tak vzácné a milované. Nesly totiž v sobě energii, poezii i osobní vklad členů rodu, kteří třeba již nežili, ale jejich otisk navždy zůstal v těch důležitých činnostech a aktivitách, které byly k běžnému životu prostě potřeba.

A ti starší, většinou prarodiče, kteří ještě stále mohli sdílet své zkušenosti aktivně, nejen ústním podáním, ale vlastním příkladem a životním příběhem i když jejich fyzické síly již nestačily na těžší práci, žili ve své rodině v úctě, pochopení, vstřícnosti a samozřejmé pomoci.

Když nastala ta správná chvíle a starší hospodář předával statek svému synovi, měl zvykové právo na výminek, prostřednictvím něhož se syn zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který odcházel na odpočinek, bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek nebo služeb.

Kontinuita rodové linie byla tím zachována, vzájemné vztahy dětí, rodičů, vnoučat a prarodičů dostaly šanci na komplexní vývoj, který každodenní soužití mohlo jenom podporovat. I když zřejmě nebylo vždy všechno ideální, to by nebyl potom reálný život, možnost stálé vzájemné komunikace případné rozdílné názory mohla jenom tříbit a kultivovat.

My jsme se dnes od té přirozené původní mezigenerační sounáležitosti značně odchýlili. Částečně to můžeme přisuzovat aktuálnímu způsobu života, ke kterému nás vede současná společnost. Objektivně je zřejmé, že již nežijeme takovým způsobem, jaký byl pro naše dávné předky běžný. Ale to by neměl být důvod opustit tradice vnitřní, ty, které bychom měli nést v sobě, bez ohledu na vnější podmínky a způsob našeho života.

Úcta a pozornost ke stáří, vnímavost k moudrosti našich rodičů a prarodičů, trpělivost a empatie k ubývající životní síle, vstřícnost a pochopení pro snahu o sdílení, vyprávění a touhu nebýt o samotě víc, než je nezbytně nutné. Dokážeme vždy naplnit beze zbytku tyto potřeby našich milých? Těch, kteří si to opravdu zaslouží? Těch, kterým vděčíme za to, že neseme i v dnešních odlišných podmínkách svoji vlastní rodovou linii dál?

Spirála vývoje pokračuje v rámci volného a přirozeného plynutí dál.  Třeba jinak, jiným způsobem, ale v principu vychází z kořenů a z podstaty poznání nezaměnitelného významu soužití generací.

roduslava_křesloBohužel se stává, že dnešní děti třeba již nepoznají své prarodiče, nebo žijí tak daleko, že omezený kontakt nemůže založit, rozvíjet a podporovat komplexní, harmonické a zdravé vztahy. A tak je dobře, že mezi děti ve školkách přicházejí čtecí babičky, které jim dokáží navodit atmosféru klidné a důvěrné chvilky u společné pohádky, nebo spolu ve tvořivých dílnách vykouzlí milé dárky pro rodiče třeba jen tak, pro radost. Babičky a už i dokonce někteří odvážnější dědečkové mají nádherný pocit užitečnosti, s radostí předávají dětem to, o co se chtějí podělit a současně v nich zasévají semínko praktického poznání, jak to s tou starší generací vlastně je.

Je stále častější praxí, že si klienti v domovech seniorů zvykli na pravidelné dětské návštěvy a společně tráví příjemné chvíle hrami, zpíváním nebo jen tak obyčejným povídáním. Vnímavá dětská duše potom přirozeně cítí, že i když tito senioři již mohou mít nějaký hendikep, není to překážkou k tomu, aby děti necítily jejich vnitřní sílu, moudrost stáří, trpělivost i laskavý nadhled. A to je velmi cenný vklad směrem k příštím generacím, které by měly nést důležitý potenciál mezigeneračního soužití do, věřme, již blízké budoucnosti.

I takovýmto způsobem život mezi generacemi pomaličku prožívá svoji renesanci. Ať již přirozeně ve fungujících rodinách, nebo jiným, novým způsobem, který se zvolna osvědčuje. A to vše dohromady jistě dokáže postupně podpořit přirozený tok mezigenerační energie, tolik potřebné pro zdravé soužití.

Autorka: Romana Junková

dekor

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.