Je stáří dar?

Je stáří dar?

Věřím, že kdybychom udělali na toto často diskutované téma anketu, odpovědi by byly velmi rozmanité. A to je na lidských životech právě to krásné. Co člověk, bytost, to jiný, odlišný názor. I názory zdánlivě podobné mají své vlastní a jedinečné, nezaměnitelné pozadí. A tím je osobní náhled každého z nás, naprosto přirozeně zabarvený dechem, atmosférou, barvitostí a vlastním prožívání svého Života.

Můžeme tedy jednoznačně odpovědět na otázku, zda-li je stáří dar? Jsem si jista, že, podobně jako v každém jiném období našeho života, v každé jiné situaci, vždy bude záležet na osobním vnímání. Na tom, co uvidíme a vidět chceme, na tom, na co se zaměříme a věnujeme tomu pozornost, na tom, co přijmeme či naopak od čeho se odvrátíme.

Máme možnost litovat uplynulého času, bývalého mládí, promarněných šancí. Můžeme si stěžovat a kritizovat, porovnávat. V domnění, že pokročilý věk je určitá zásluha, můžeme umíněně poučovat, páchat dobro a dávat nevyžádané rady. Nejsou-li vyslyšeny, spolu s ublížeností a rezignací zaručeně přijde na návštěvu pocit zbytečnosti, odevzdání se osudu, letargie nebo naopak zatrpklost, touha po neodůvodněné „odplatě“. Role oběti nám neprospívá v žádné životní etapě a ve stáří jistě také ne.

Domnívám se, že s úbytkem fyzických sil, dostáváme šanci zaměřit se na své vnitřní potřeby. Na své „já“, vždyť jsme s spolu prošli už tolik času, situací, okolností. V dobrém i ve zlém. Zasloužilo by si trochu prostoru, vnímavosti, času, ohleduplnosti. Teď, právě teď se objevuje dokonalá šance.

Nesvazuje nás péče o potomky, většinou již dospěli, vylétli z hnízda, založili si svoje a stali se plně zodpovědnými za své životy. Kariéru si také již budovat nemusíme, proto není důvod, proč bychom nedarovali vlastní Život sami sobě. Jistě, s ohledem na možné zdravotní či jiné indispozice, které stáří sebou přirozeně nese.

Dnešní časy nám neumožňují zcela běžné a přirozené mezigenerační soužití tak, jak to donedávna bylo normální. Oči vnoučat nepřinášejí každodenní jiskřičky naděje a potěšení svým babičkám a dědům, jejich děti v běhu a honbě za vlastním blahobytem nejsou již bývalou jistotou v nemoci a v potížích.

Můžeme i v těchto na první pohled neradostných kombinacích vidět stáří jako dar? Buďme k sobě upřímní a odpovězmě sami sobě na otázku, zda-li ho vidět opravdu chceme. Zda-li máme dost trpělivosti, empatie a vůle vidět seniory pozitivně. Jestli je dokážeme vnímat jako zdroj zkušeností, jedinečných vzpomínek, osobních postřehů, svědků historických událostí. Nebo jsme nervózní, když nás zdržují na přechodu či eskalátorceh, jsou pomalí, nakupovat chodí „zrovna když je největší nával, jako kdyby jindy neměli čas…“, občas potřebují naši pomoc a úplně nejvíc vědomou pozornost a naslouchání.

roduslava_jestaridar_1

A umí i ta starší generace přijmout svůj věk a své potíže? Není snazší jen „brblat a kritizovat“, když objektivně rok od roku jsou pomalejší, nezastanou již tolik práce a přitom by si to leckdy ještě přáli? Je opravdu snadné sladit ubývající fyzické síly s otevřenou možností ducha? Není to snadné ani jednoduché, ale je to moudré, objevující a dary přinášející.

Mladší generace dostává šanci užít si dar stáří hned dvakrát. Darovat seniorům svůj čas, nabídnout pomocnou ruku, přispět k větší barevnosti jejich dní a vnímat každou vteřinu vzácného soužití, to všechno jsou skutečnosti, které přináší uspokojení z daru, potěšení z radosti druhých, milo u srdce a klid na duši.

A kdo jiný by se měl podělit o své hluboké lidské zážitky, které nejsou k mání ani na facebooku či jiných moderních sociálních sítích? Senioři jsou již pomalu mizející generací, která pamatuje události, zvyky, předměty, jež se z našeho života ke vší škodě vytrácejí. Mizí kontinuita mezi generacemi, zvětšuje se propast mezi užitečnými tradicemi a novodobým konzumem, výkonem a spotřebou. Mladým lidem pomalu utíká šance dotknout se svých kořenů a časem se může ukázat, jak moc jim tato neznalost chybí a jak je důležité vědomí sounáležitosti s Životem ve všech jeho podobách. A to vše lze stále ještě najít, přijmout a po svém zužitkovat v podobě daru, který mohou ti, co již hodně pamatují, dát těm mladším. Ovšem jen tehdy, najdou-li opravdovou snahu naslouchat, hledat a pokračovat ve společné myšlence dál.

V každé etapě svého života, jsme stále na cestě, v centru prožívání svého příběhu. I ve stáří. I tehdy, domnívám se, je možné obohatit svoji duši, své vědomí o laskavé poznání. Z nadhledu svých vrásek, které nám vepsaly do tváře starosti. Z moudrosti a rozvážnosti věku, v jehož plynutí se zrcadlily nemoce, potíže, zklamání a střídaly se s radostmi, očekáváním a nadějí. Ze získané trpělivosti a rozvážnosti, které vystřídaly impulsivní činy mládí a k nimž nás vede opotřebovaná tělesná schránka. A s vděčností a pokorou, že ještě to vše smíme užívat, můžeme naslouchat a je-li zájem, vyprávět, sdělovat, vzpomínat a předávat dál své jedinečně nabyté a neopakovatelné prožitky a zkušenosti.

Pro mě je stáří dar. Snad proto, že mě baví poslouchat dávné vzpomínky a hledat v nich onu lidskost a člověčinu, která je dnes vzácná a tolik chybí. Určitě také proto, že velmi často vzpomínám na své předky, na situace, které je potkávaly a jak je řešili. Vidím klady i zápory, vidím je ze svého úhlu pohledu a je to tak v pořádku. Cítím jejich poselství a mám touhu se učit. Z jejich chyb i z mých vlastních. A doufám, že mi bude dopřáno osobně poznat, že stáří je opravdu dar. A že, bude-li zájem, s radostí předám to své těm budoucím, kteří o to budou stát. Tak, abych svým kamínkem ve společné mozaice podpořila výše zmíněnou ztrácející se kontinuitu. Ale já věřím, že pomalu již nachází svůj ztracený dech a opět nás dovede tam, kde potřebujeme být.

Autorka: Romana Junková

dekor

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.