Navštiv nově také naší prodejnu na Praze 2, Londýnská 81 s otevírací dobou Po-Pá 10-18h. Těšíme se na Tebe.

Prosté a obyčejné

PROSTÉ A OBYČEJNÉ

Taková banální slova. Možná si ani nedokážeme v celé šíři uvědomit, co všechno skrývají, znamenají. Jaký obsah pro nás mohou mít. Jak se změnil jejich význam v běhu času? Co znamenala o roky či staletí dříve a jak je používáme dnes?

To, co bylo dříve běžné, bychom snad dnes mohli zvát prostým, obyčejným. Jde jen o úhel pohledu, kterým vše vnímáme. Zvykli jsme si na odlišné měřítko hodnot a na jiný systém našich životů. S údivem objevujeme to, co bylo pro naše předky zcela samozřejmé, normální a užíváme  přívlastky „prosté a obyčejné“ jako cosi zvláštního a nebývalého.

V přemrštěné spotřebě, plýtvání a neúctě ke zdrojům si přinejmenším neumíme představit, jak se dříve žilo a pozastavujeme se nad jednoduchostí a přímostí životů našich předků.

Jak se dříve jedlo? Prostě a obyčejně. Nicméně chutně a výživně. Hospodyně vařila svá jídla s láskou a chutí z toho, na co bylo a co se urodilo. S pokorou a vděčností její strávníci snědli své porce. Před jídlem bylo zvykem vyjádřit poděkování za dar, že bylo co do talíře. Co zbylo od oběda, dojídalo se k večeři, nebylo myslitelné žádné plýtvání.

roduslava_proste a obycejne_1

Jak se stravujeme dnes? Zavaleni obrovskou nabídkou, prosyceni nedostatkem času, masírováni reklamou podléháme tlaku, pohodlnosti a chvatu. Naše jídla jsou prosta přirozené radosti z jejich přípravy, energeticky jsou chudá, plná umělých doplňků. Není proto divu, že nás ani nenapadne za jídlo poděkovat a jen ho bezmyšlenkovitě sníme s jednou rukou na telefonu či počítači. Se zbytky si také hlavu nelámeme. Prostě je vyhodíme. Ono není divu, protože nemáme a ani nemůžeme mít tu správnou vazbu a vztah k tomu umělému výtvoru, kterému dnes říkáme potraviny.

Jak žijeme a jak se oblékáme? Asi bychom se usmívali, kdybychom si uvědomili skutečnost, s jakou péčí a úctou se naši předkové dříve strojili každou neděli.. Jak si ženy šetřily své sukně a šátky na „lepší“ a nedělní šaty muži vyndavali ze skříní jen tehdy, když byly skutečně potřeba. V neděli, na svatbu, o pohřbech. Ve dnech všedních bylo třeba se oblékat účelně, levně a jednoduše. Na práci na poli, v lese či v kuchyni stačilo běžné, často mnohokrát spravované oblečení. A té radosti, co dokázal jednou za čas udělat nový šátek či tabatěrka.

V našich přeplněných skříních možná už ani není místo pro obyčejný šátek a snad ani netušíme, k čemu zmíněná tabatěrka sloužila. K radosti obvykle potřebujeme stále větší a dražší podněty, abychom zjistili, že po chvíli radost kamsi vyprchá, ztratí se a my se potkáme s další nutkavou potřebou opatřit si cosi dalšího, abychom ji nasytili. Nedochází nám, že sytíme hladovou šelmu, která nikdy nebude mít dost. Nechápeme, že to, co nám chybí, co volá po radosti, je naše nitro, naše podstata. A tu nenaplníme dalšími a dalšími hmotnými statky, kterými se jen cyklíme v našich problémech, kotvíme se ve stávajícím spotřebním systému, který tak podporujeme a dáváme mu svoji sílu.  

roduslava_proste a obycejne_5

Je nabíledni, že dnes žijeme jinak. Musíme však opravdu tolik mít, mnoho vlastnit, často plýtvat a hledat uspokojení tam, kde jej trvale a jednoduše najít nemůžeme? Nakolik se můžeme inspirovat slovy „prosté a obyčejné“ ? Co by pro nás mohla znamenat a jaké dary nám mohou dnes věnovat?

Pro mne v sobě nesou pokoru a úctu. Radost z mála, z toho, co je opravdu aktuálně potřeba. Jak v jídle, oblékání či další běžné spotřebě. Chceme – li, najdeme v nich i potřebnou míru klidu a jistoty. Klid proto, že není třeba se stále honit, vyvíjet tlak a neúměrný výkon. Dávají nám možnost a šanci  konat tak, jak nejlépe umíme. Dovolíme – li si poslouchat sami sebe, nepotřebujeme hromadit a následně plýtvat. Radost nám přinesou běžné denní maličkosti. Nepotřebujeme ji složitě hledat, uměle vytvářet a násilně na ní pracovat. Nepotřebujeme vyvíjet žádné zvláštní techniky a učit se, jak získat vlastní přirozenost.

Zkusme si třeba jednou za týden nebo v jiné frekvenci, která je nám příjemná, jen tak prostě a obyčejně být. Pro každého z nás to znamená tak nádherně něco jiného, diametrálně odlišného. Sportovat, číst si, jít na procházku, dát si něco dobrého, spočinout v náruči milované a blízké osoby. Dát radost, potěšit nebo se naopak nechat hýčkat, říct si o pomoc, být tím slabým a opečovaným. Tak, jak zrovna cítíme a potřebujeme. Na nic si nehrát. Být sami sebou, silní nebo slabí. Vše je v pořádku, vše je jen jednou stranou téže mince.

Co nám to přinese? Okusíme pocit vlastní síly, přirozenosti, poznáme sami sebe. Dáme si šanci zastavit se, otevřít se, přijmout nebo naopak nabídnout dary, které se v tu chvíli nabízejí. Nikdy předem nevíme, zda-li je nám umožněno dávat nebo přijímat. Obojí v sobě nese stejnou krásu, laskavost, otevřenost, bohatství, mír a klid.

Není to lákavé? Najít v běhu a chvatu dnešních náročných dní, které běží zběsile jeden za druhým, ostrůvek vlastní svobody? Místo, které je jen naše a jen my jsme tvůrci, kteří si v něm vytvoří to, co chceme a potřebujeme? Zkusme to, nic to nestojí. Jen trochu času, klidu a víry, že to prosté a obyčejné je v jádru to nejbližší, co je pro nás jako stvořené.

Autorka: Romana Junková

dekor

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.