Dožínky trochu jinak
Dožínky trochu jinak
Obilí je z polí sklizeno a naši předkové by v tuto chvíli organizovali dožínky. Oslavovali by úrodu, poděkovali Matce Zemi a žehnali úrodě příští.
Proč nevyjít z této tradice, která už dnes bývá pouze kulturní či společenskou akcí. Udělejme si dožínky soukromé, vlastní. A rozšiřme je. Nesklízejme úrodu pouze letní, zkusme to vzít ze široka. Já nabízím třeba od jara nebo lépe, od začátku letošního roku.
Událostí bylo mnoho. Na všech úrovních hmotných i energetických. Podle mého každý z nás nějak vnímáme obě roviny, jen je třeba ještě neumíme vhodně propojit. To vůbec nevadí, působí na nás současně, ať chceme či ne, ať tomu rozumíme nebo se stále ještě bráníme.
Se sklonkem léta a blížícím se podzimem, kdy je třeba využít plody osobní práce, se nabízí čas zamyšlení o tom, jak naložit s novým vlastním poznáním a kudy dál se s ním ruku v ruce vydat.
Nabízím vlastní inspiraci. Můj názor, který se, různými cestami a prostředky tříbil opravdu již od počátku tohoto roku a ze kterého se pomaličku, ale jistě ukázala jasná cesta.
Je to o mě. O nás. O osobním potenciálu a vlastní síle. Já vím, že to není nic nového, ale touto dobou se to téma stává naléhavějším a silnějším. Volá si nás a různými způsoby dostáváme příležitost si znovu a znovu vyzkoušet, jak jsme na tom. A témata těch zkoušek, námětů, příkladů je vážně bezpočet. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by si jimi neprošel. Varianty jsou bezbřehé, od těch téměř nepostřehnutelných a lehoučkých až po závažné a dramatické. Právě pro každého jednoho z nás je nachystáno to naše pravé a jedinečné. Nemá zde místo souzení a porovnávání. Pro někoho jeho zdánlivě malé téma je zrovna tak vysokým a strmým vrcholem jako pro jiného náročný příběh.
Jak vnímáme ten trochu zavádějící termín „vlastní síla“? Přemýšlela jsem o tom. Dá se nahradit i jiným synonymem, ale nejčastěji se setkáme s tímto pojmem. Ona ta síla vlastně není žádnou silou ve smyslu toho, jak obecně sílu chápeme. Jako tlak, výkon, snažení, vliv.
A to právě vůbec tak není. To, co tvoří nás samé a co bývá hluboko skryto je něco úplně jiného. Jsou to také často používaná slovíčka, která mají opravdový význam jen tehdy, jsou-li žita. Klid, víra, otevřená mysl, empatie, pokora, láska. A vlastní hranice.
Diamanty se těží z hlubin země. Vlastní diamanty klidného a spokojeného žití – bytí najdeme hluboko uvnitř sebe. A doba, kterou nyní žijeme za určitých podmínek právě takové vlastní diamanty sebou nese. Proto inspiruji. Oslavme to, čím jsme doposud prošli a požehnejme úrodě příští. Ona tam je, ona na nás čeká!
Oceňme svůj vlastní, jedinečný příběh. Dejme si odměnu a s důvěrou se vydejme dál. Současně, prosím, nastavme si vlastní hranice. Co pustím do svého prostoru? Fyzického či mentálního. Mentální prostor je velmi citlivý a vnímá cokoli, čeho si jen zábleskem povšimneme. Natož když ho plníme vědomou pozorností čehokoli. Co se mnou ladí, je moje, v čem mi není dobře, pryč s tím. Je to velmi jednoduché, nelze se zmýlit. Tato čistota mentálního prostoru je velmi uvolňující, nesmírně užitečná a nyní nezbytná.
Naši předkové hájili své domy, vesnice či města často ohněm a mečem. Hájili to, co bylo jejich, kde žili, kde jim bylo dobře, kde zasívali a sklízeli. Hájili často vlastní existenci. Pro vlastní dobro, pro Život. Nikdo si nepřejeme a nevyhledáváme záměrně vyhrocené střety, nechtěné konfrontace. Současně ale máme každý z nás vlastní Život a vlastní bytí. Pokud přijde něco, co bytostně cítíme, jako ohrožující, můžeme metaforicky použít na svoji obranu oheň i meč, jsme-li s nimi v souladu. Je to tak v pořádku.
Přeji nám všem užitečný konec léta a laskavý podzim
Autorka: Romana Junková