Rodinné naslouchání

RODINNÉ NASLOUCHÁNÍ

Představte si tichý večer, místnost osvětlenou petrolejkou či svíčkami, příjemné teplo vycházející z kamen. Po celém dni vyplněném náročnou prací se celá široká rodina sešla k zasloužené večeři, aby doplnila nejen potřebnou energii, ale hlavně aby všichni její členové pocítili přirozenou sounáležitost. Nejen při společném jídle, ale hlavně v klidném a pokojném povídání.

Tyto chvíle, kdy na sklonku dne bylo již vše pro tentokrát dotvořeno, doděláno a splněno, sloužily našim předkům k hodnocení, plánování, vnitřnímu usebrání, ale také k zábavě a k poučení. Kdy jindy, než v tento večerní čas si mohli dovolit věnovat se sami sobě. V záplavě denních povinností na to při nejlepší vůli nebyl čas ani prostor.

A tak, když bylo sklizeno ze stolu a všichni si sedli tak nějak blíž, přišla ta správná chvíle, aby se vyprávělo. A vyprávělo se hodně. Později se i četlo. Naši předkové, stejně tak jako my dnes, potřebovali nějakým způsobem doplnit vynaloženou vnitřní energii. Potěšit svoji duši, podpořit svůj vnitřní svět. Uvolnit se, sdílet a souznít.

Slovesné umění má kouzelnou moc. V každém kraji, v každém místě bychom našli specifické lokální pověsti. Vystupují v nich bytosti spojené s místní historií, s lidmi. Se sedláky, s boháči, ale i s žebráky a chuďasi. S těmi hodnými i s takovými, kteří představovali tu druhou, temnou stránku. Odvěký souboj dobra a zla.

A proto se vyprávělo. Ať to byly pohádky či pověsti, obojí přinášelo uvolnění, zábavu, ale i poučení. Stejně tak pro děti jako pro dospělé. Zkrátka pro všechny, kteří se toho večera se zvědavostí, o čem to bude tentokrát, sešli u rodinného stolu. A ať to bylo o čemkoli, nakonec věděli, že se svými těžkostmi, problémy a starostmi nejsou sami. Potřebovali útěchu a podporu ve svém nelehkém a složitém životě a bohatě se jim jí dostávalo právě ve večerním povídání. V příbězích, které byly napínavé, dobrodružné, ale nakonec vždycky dobře dopadly. V příbězích, které se předávaly z generace na generaci a pokaždé pomohly právě těm členům rodu, kteří jim zrovna ve večerním tichu naslouchali. Možná byly časem trochu jiné, zabarvené vkladem těch, kteří je vyprávěli po svém. Tak, jak to cítili.  A bylo to dobře a správně. Protože v každé generaci, v každém pokolení je něco jinak, a je třeba tento vývoj s respektem vnímat a dávat dál.

Mnozí z nás už i dnes přišli na to, co přináší tichý večer bez televize, bez počítače, třeba jen s knihou. Máme–li tu možnost a jsme-li tak naladěni, dovedeme ve svých chatách, chalupách, bytech či domech vykouzlit podobnou atmosféru, která dodávala našim předkům klid a také odvahu. Vezměme si z nich příklad. Nemusíme bojovat s draky, brát si princezny za ženy. Stačí se jen naladit a věřit, že i dnes je dobro silnější než to zlé.

Autorka: Romana Junková