Kontrola neexistuje
Kontrola neexistuje
My, lidé, jsme zvláštní. Domníváme se, jak jsme dokonalí a jedineční, pokud máme vše pod kontrolou. Lépe řečeno, máme pocit, že máme vše pod kontrolou. Jenže my jsme právě přesvědčeni o tom, že naše kontrola je jediná možná realita a z tohoto názoru potom vychází naše konání.
Jsme spokojeni, pokud máme hotové své plány na mnoho dní dopředu. Bez přesného plánování, po hříchu často v denním rozměru téměř minutu po minutě, by nám snad ten den ani nedával smysl. Máme nutkavou potřebu být bez ustání napojeni na jakýkoli informační zdroj. I tady se ukazuje naše potřeba kontrolovat a být ve spojení s tím, co aktuálně probíhá. Co kdyby nám něco uteklo, nezachytili bychom důležitou informaci nebo snad nevěděli jako první o aktuálním dění na druhé straně zeměkoule. Domnívám se, že někteří z nás by mohli trpět pocitem nedokonalosti či neúplnosti.
Pokud takovými potřebami zatěžujeme sami sebe, nechť se také sami se sebou vyrovnáme a vypořádáme tak, jak nejlépe umíme. Většinou nám ale vlastní drobnohled nestačí, a proto do svého zorného kontrolního úhlu pojmeme i ostatní. Obvykle začneme u svých nejbližších a ti, kteří jsou opravdu mistry svého oboru, jsou schopni, většinou pod pláštíkem dobrých úmyslů a těch nejčistších záměrů, dokonale kontrolovat, rozumějme – obtěžovat, své přátele a spolupracovníky.
K čemu nám je, to neutuchající úsilí, stále větší a větší touha po ovládání času a prostoru? Co nám přináší a je to vůbec prospěšné? Opravdu je nutné se úzkostlivě držet plánů, časových limitů, zvyků a snahy pod svá kontrolní křídla zahrnout všechno a všechny?
Nestalo se nám snad někdy, že pod vší tou organizací, časovým harmonogramem, ošoupanými, ohranými a stále stejnými tématy už trochu klopýtáme únavou? Nejsme docela znudění a otrávení podobně probíhajícími procesy, které si stále sebou neseme, přenášíme je na druhé a odmítáme se jich pustit? Proč? Přece bychom ztratili kontrolu!
Jsme stále tolik ponořeni ve svých hlavách a ovládáni rozumem, že si vůbec neumíme představit, co by se stalo, kdybychom trochu povolili, poodstoupili a dali prostor k tomu, ať se věci a situace dějí. Občas se každému z nás jistě stalo, že zůstal v úžasu stát nad tím, jak se „to povedlo, schumelilo“. Jednoduše právě proto, že nezasahoval, neovládal, nepostrkoval a nekontroloval. Přesný důvod nehledejme, po každé je jiný. Ať už je skrytý v únavě, zlosti, rezignaci, nedostatku času nebo jenom v obyčejném neočekávání.
A právě v tom neočekávání a plynutí je skryté tajemství, zdroj odevzdání a vypnutí naší kontroly. Nemám nic proti základnímu orientačnímu schématu vlastního tvoření a vůbec nedávám slovo zmatku a neřízenému chaosu. Nicméně úpěnlivé lpění na vymyšlených a dogmaticky plněných cílech a úkolech nás omezuje, vzdaluje od tvoření. Naopak nás posílá do rutiny, rigidity a neměnných ubíjejících pravidel.
Je to jen bláhový názor nás, lidí, naše umělá realita, hloupá touha po ovládání, která nás katapultuje k neustálé potřebě kontroly, plánování, držení a lpění. Sami se vydělujeme z přirozeného plutí ve spirále vývoje, tvoření a dění. Sami si tvoříme brzdy, omezení, obruče a zastavení. Nedivme se, pokud se nám špatně dýchá, jsme znaveni, bez nálady a bez nápadů. Radost ze života hledáme v náhražkách, namlouváme si, že zítra bude lépe.
Nebude, pokud my sami nepovolíme. Pokud se nevzdáme svého pohodlí, neochoty vnímat víc, než co je vidět na povrchu. Pokud nezpomalíme a nepřestaneme se stále hrnout vpřed. Vše, co tušíme, co si myslíme, že je právě tam, vpředu a za čím se ženeme, není třeba hledat. Ani řídit, ani kontrolovat.
Naše plány, touhy, dokonalosti i nedokonalosti, to vše už tady s námi je. Jen to na prvním kouknutí není vidět a naším současným tempem a zvyklostmi se nám úspěšně daří se od svého nitra vzdalovat. A čím více se vzdalujeme, tím víc propadáme strachu, hledáme stabilitu a jistoty. Tím víc kontrolujeme a cyklíme se v bludném kruhu.
Smiřme se s tím, že sami sebe nedoženeme. Ani snahou, ani lpěním, ani kontrolou. Smiřme se s tím, že jsme součástí mozaiky, která je tu pro nás. Čeká na nás a nabízí nám to nejlepší, co si zasloužíme. Cítíme se lépe ve volnosti a svobodě nebo sevřeni v krunýři úsilí a dělání?
Je na každém z nás, jakou cestou se dostaneme k důvěře v onu mozaiku, Vesmír, Bytí, chcete-li. Možnost a šanci máme všichni, jen ta cesta nebývá jednoduchá a lehká. Ale za plný a radostný nádech bez omezení a strachu stojí za to ji alespoň zkusit. Jakýkoli radostný a tvořivý vjem bývá totiž velice návykový. Dokáže bořit nebo pro začátek zatím snad jen drolit bariéry zvyků, stereotypů a zaprášených dogmat.
Autorka: Romana Junková